Z koníčka zaměstnání...
Dnes jsme si popovídali s Josefem Bémem. Josef se doučování věnuje mnoho let a dneska si udělal čas, aby nám pověděl, jak se z jeho koníčka a příležitostné pomoci kamarádům stalo jeho zaměstnání.
Dobrý den Josefe, proč jste se rozhodl věnovat doučování?
Na střední škole jsem se učil matematiku dopředu a vyhledávali mě i starší žáci, když potřebovali něco vysvětlit. Maturoval jsem v roce, kdy byla spartakiáda. V Praze se kvůli tomu maturovalo o několik týdnů dříve a když jsem přijel na prázdniny do Klatov, kde dodnes žiji, tak se na plovárně ještě učili na maturitu. Ochotně jsem jim pomáhal. A pak se na mě začali obracet neznámí lidé, kteří se o tom, jak učím, dozvěděli. Přišlo mi škoda toho nevyužít, když je zájem a tak doučuji celý život.
Doučujete především matematiku. Proč právě tento předmět?
Ve škole mě matematika bavila a šla ze všeho nejlépe. Učil jsem se ji víc, než se požadovalo. V osmé třídě jsme měli na matematiku velmi přísného učitele. Vyžadoval, abychom uměli vzorce a poučky nejen používat, ale také správně slovně formulovat. Když jsem chtěl mít pěkné známky, učil jsem se používat správné a přesné termíny. Spolužáci si toho všimli a chtěli, abych jim pomáhal s úlohami, nebo jim příklady a látku vysvětloval.
Co byste chtěl, aby si studenti z vašich hodin odnesli?
Nejvíc mě těší, když žáka na poznání nové věci pouze navedu a on si na to přijde sám. A potom, když si poznatky, s mou pomocí, natrénuje vlastním počítáním až k dokonalosti. Pak tomu, co se učí, opravdu rozumí a nikdy to nezapomene. Ne každému se taková výuka líbí a ne každý je schopen se takto učit. V některých případech je nutné, aby se žák naučil postup zpaměti. Následně se však vždy snažím s žákem vše procvičit, aby i takto “nadrcené” postupy uměl použít.
Jak vzpomínáte na školu a na své učení se ve školních lavicích?
Lidé mívají tendenci vytěsnit z paměti to horší a vzpomínat jen na to hezké, zvláště když byli mladí a při síle. Je ale pravdou, že jsem ve škole učení bral hodně vážně. Nikdy jsem neměl dobrou paměť na to, co se nedá odvodit. Učil jsem se pod tlakem a stresem. Učení jsem bral za nejtěžší formu práce, kdy nestačí práci jen věnovat čas, ale je potřeba silná vůle přemoci pohodlí. Pořád jsem se bál, že něco zapomenu, spletu nebo nebudu dost umět. I proto jsem pomáhal druhým, abych jim těžkou práci – učení - usnadnil. A když jsem dosáhl pěkných výsledků, rozhodl jsem po ukončení VŠ předávat své znalosti jiným, tak jako když sportovec včas odejde z vrcholového sportu dělat trenéra.
Co děláte ve volném čase? Jaké máte koníčky?
Vždy se mi líbilo si doma něco vytvářet, stavět nebo opravovat. Kromě učení jsem pracoval jako soukromý řemeslník – zámečník, abych se co nejvíce naučil a měl dovednosti i nářadí pro své záliby. Mám zrenovovaných několik autoveteránů, udržuji v provozu funkční staré předměty a stroje. Každý rok si vyšetřím dny na projetí mých uschovaných starých aut, podívám se do muzeí nebo na historické akce. Také se rád toulám přírodou, ať už pěšky, v zimě na běžkách a v létě na kánoi na řece.
Kdybyste si mohl cokoli přát, co by to bylo?
Teď bych si nejvíc přál, aby nebyla válka ani žádná pandemie. A sobě a manželce, aby nám co nejvíce vydrželo fyzické i duševní zdraví
Je něco, co byste rád řekl nebo vzkázal svým potenciálním studentům?
Možná bych použil citát z knihy Keith Devlin: Jazyk matematiky: „Po takřka 2 500 let trvání západní civilizace, jejíž počátek spadá do období starověkého Řecka, se na matematiku a hudbu pohlíželo jako na dvě strany téže mince. A lidé věřili, že obě poskytují náhled na uspořádání vesmíru. Mezi nimi je však jeden velmi zřetelný rozdíl. Pokud hudební part zahraje kvalifikovaný odborník, může jej ocenit i laik. Poslech a prožívání hudby nevyžaduje žádný hudební trénink. S matematikou je to poněkud obtížnější. Řeči jejích symbolů se musíme naučit. Matematické struktury a modely se sice stejně jako hudba zrcadlí v lidské mysli, ale u člověka se nevyvinula žádná obdoba matematických uší. Matematiku můžeme vnímat jen očima své mysli. V hudbě by nastala podobná situace, kdybychom ztratili sluch. Sluchově postižená žena nebo muž by snad mohli vnímat a prožívat hudbu pouze při čtení notového zápisu. Vysoká úroveň abstrakce v matematice a z toho plynoucí nutnost používat symbolické zápisy bohužel znamená, že mnohé oblasti zůstanou laikům navždy nedostupné. Dokonce i ty přístupnější části, popsané v populárně naučných knihách, skrývají před laikem většinu své vnitřní krásy. Proto by se měl každý, kdo je obdařen schopností vnímat a ocenit vnitřní krásu matematiky, snažit alespoň něco z její čistoty a elegance předat ostatním.